We have the same DNA! Luv it.

Podle mě... Lidi, kteří milují Muse... (Jako ne, že znám dvě jejich písničky a poslouchám je. Ne. Myslím tím opravdu lásku. Všichni ti lidé, kterým Matt a Chris a Dom změnili život. Ti, kteří se v jejich hudbě prostě našli. Tyhle lidi já myslím... Sebe, Bětuli, Vyvrhela, Anne a tisíce a tisíce dalších.) Tak tihle lidi jsou určitý druh lidské bytosti a svým způsobem jsou všichni stejní. Jsme. Jsme ti, kteří jsou na vlně Muse. Podle mě, je to zapsáno v našich DNA nebo tak něco. Protože jinak to nechápu. Jinak si to prostě neumím vysvětlit.
To, jak stejně milujeme jejich texty. To jak se v nich vždycky a vždycky najdeme. (Jsme prostě stejní!) To, jak stejně postupně milujeme jejich písničky. To jak postupně milujeme Matthewa. Nejspíš se budu opakovat. A hodně často. Ale někde musím vyventilovat tuhle lásku, protože jinak mi může prasknout srdce. Prosím, že mě chápete?

Poslouchám tady live verze z jejich koncertu, na kterém poprvé hráli písničky z The 2nd law. Follow me vede. Madness je prostě dokonalá. A už miluju i tu zvláštní Survival (Klasika...). A je mi úplně jedno, že je to totálně šitózní kvalita. Protože víte co? Přesně za 60 dní je uslyším naživo! A víte co? Myslím, že tam umřu blahem. Fakt se toho bojím.

Ha. Dneska jsem si k snídani dala brutální kalorickou bombu. Housku s jahodovou marmeládou, trubičku s kakaovým krémem, babiččin dokonalý povidlový koláček a její ještě dokonalejší srnčí hřbet. Moje babička je nejlepší... Nejspíš jsem si vynahrazovala včerejší den pěkně bez jídla. Tak trochu... Jsem měla největší kocovinu ever a cokoliv jsem pozřela (včetně vody) šlo okamžitě ven. A bylo to o to zajímavější, že jsme jeli na oslavu a já ji celou prospala. Co bych neudělala pro svoji dobrou pověst? A navíc. Zvracení v autě? Zážitek nadosmrti...
Vtipné... V pátek jsem se s kamarádama bavila o tom, jak bych nikdy nechtěla z alkoholu zvracet doma. A hle! Neuběhne ani deset hodin a já zírám do naší záchodové mísy. Dokonalost. Už nikdy nepiju víno... Zatrolená prohibice, vážně!
Nicméně... Dávám si pauzu. Aspoň dva týdny, víte co. Jsem až moc velká alpa. A navíc to leze do peněz a ty já nemám a navíc šetřím na Prahu a tak všeobecně.

A zjistila jsem, že na mě dopadá zase nějaká posmolená krize kreativní mysli. Vůbec krize! Bože, chtěla bych umět psát tak rychle, jako umím myslet! Protože s takovouhle chci něco napsat a než se k tomu prokopu, tak to zapomenu a napadne mě něco jiného a... No, třeba jako teď.

Takže krize.
Zjistila jsem (a je to vážně smutný), že jakmile mám volnou chvilku, tak jsem tak moc vyždímaná, že netuším, co mám dělat. Nenapadá mě, co fotit nebo na to není vhodná doba. (Kupříkladu tma. Nebo zima.) Nenapadá mě, co psát. Číst se mi nechce. Dívat na filmy se mi nechce.
Bože vždyť i tenhle článek je totálně na nic!

A taky... Potřebuju kluka. Potřebuju nějaký objekt zájmu.
Jo, byl to super osvobozující pocit, zjistit, že jsem se přenesla přes exMuže a že si konečně můžu žít svůj život. Ale teď zjišťuju, že můj mozek se nudí stejně jako celý zbytek mého já a jakmile nemá o čem přemýšlet vrací se zpátky k exMuži, protože to je prostě snadný cíl. Vždycky bylo příjemné myslet na naše společné okamžiky. Vždycky bylo úsměvné narazit někde na naši fotku. Vždycky jsem ho měla ráda.

No.
Tak to vidíte.

Hledá se kluk. Zn. spěchá!

An.