Haha. Prej 56 dní do Rock for People.
WOOHOO!!!!! ♥♥♥♥♥♥♥
Poslední příspěvek... 26. října. Ugh.
A tomuhle říkám znamení.
Bůh mi neuvěří, ale včera (Nebo to bylo dneska?? Omlouvám se, můj mozek potřebuje opravit.) jsem si vzpomněla na moji milou Lady I.. A víte co? Dneska zapnu počítač, jdu zkontrolovat maily a úžasně zodpovědný blogger mi nehlásí nic jiného, než že mám nový komentář od koho jiného než Lady I. Komentář... Na tomhle archaickém blogu, na který se už více jak půl roku jenom práší. Komentář... Od Lady I. na kterou jsem si po více jak půl roce jen tak, z ničeho nic vzpomněla a pomyslela si, že se musím kouknout, jestli pořád píše.
A tak jsem si řekla, že je na čase. Je na čase uvést věci jaksi na pravou míru. Nebo nějak... Na moji míru. Na míru mého pochroumaného života, mého pochroumaného universe, mého pochroumaného já.
Ne že bych se ani jednou nesnažila tady něco napsat. Dokonce několikrát. Řekla bych, že ty neúspěšné pokusy tady pořád někde visí ve vesmíru historie blogspotu. (Vážně jsem právě přirovnala blogspot k vesmíru???) Ale nebyl čas. Nebyla jsem na to připravená.
Všechno tak nějak dohromady způsobilo, že představa, že své nejniternější dojmy a pocity svěřuji cizím lidem pro mě byla tak trochu... ugh.
Otřepání se z toho, že mí spolužáci objevili můj koutek upřímnosti. Otřepání se z ?? exMuže ?? (Tak nějak to bylo, ne? Cheesus Christ to je vážně strašidelná historie.) a vůbec celý můj kluci-škola-přátelé-woohoo-jdeme-kalit život mě asi úplně vysál. A napsat o tom na blog nebylo správné řešení.
Problémem bylo, že na to nebylo žádné řešení. Alespoň zdánlivě.
Protože pak jsem, dámy a pánové, objevila tumblr.
A potom...
Potom se stalo něco.
A tím něco nemyslím jen tak něco. Myslím tím NĚCONĚCONĚCONĚCONĚCONĚCONĚCO PANEBOŽE !!!!!!!!!!!!!NĚCO!!!!!!!!!!
Jde o to...
A prosím, nechápejte mě špatně. Vím, že to pochopíte špatně. (Ne, já vás nepodceňuji, ale spíš jde o to, že ani já sama to moc nechápu.) Jenom to zkuste. Zkuste si nepomyslet, že jsem se upsala peklu. Že se ze mě stála virtuální závislačka na světě celebrit. Zkuste to prosím, ano? Děkuji.
Jde o to...
Konečně jsem se dočkala události, na kterou jsem se tak těšila... O které jsem nebyla schopná přestat myslet... Na kterou jsem nebyla schopná myslet...
Jela jsem do Prahy... Jela jsem do Prahy na koncert *srdíčka* MUSE. *srdíčka... srdíčka everywhere*
A dámy a pánové, pokud se mě zeptáte na mých nejšťastnějších patnáct vteřin v životě... popíšu vám, těch patnáct vteřin, kdy jsem seděla na Tomíkových zádech, hrála předehra nejdokonalejší písničky na planetě, muž mého srdce byl několik metrů přede mnou a já se ohlídla. Ohlídla jsem se dozadu a uviděla jsem tisíce lidí. Tisíce lidí, kteří milují stejnou věc. Kterým stejní tři idioti z Teignmouthu zachránili život. A zničili zároveň. A svým způsobem jsem uviděla i sebe. Tu maličkou osůbku uprostřed arény, uprostřed světa, která neznamená nic. Ale v tu chvíli? V tu chvíli byla tahle osoba nejšťastnější osobou na světě. Byla na místě, které miluje, s lidmi, které miluje a dělala tu jedinou správnou věc, kterou mohla... Byla s lidmi, kteří ji činí šťastnou.
Pak mě zasmolený sekuriťák přinutil slézt na zem, ale já pořád byla šťastná. Protože oni tam pořád byli...
A moji milí, prosím, neukamenujte mě, ale tentokrát těmihle "oňmi" nemyslím svoje kamarády (Které neskonale miluji, když už jsme u toho.), ale ty tři. Ty tři pošuky na pódiu, kteří se za téměř neuvěřitelných okolností jednoho dne potkali a řekli si, "Haha, kámo, vypadáš jak kretén, ale hraješ dobře na kytaru. Co takhle založit kapelu?" a zachránili mi život.
A když říkám, že mi zachránili život, tak to myslím doslovně.
Ne že bych se přímo chtěla zabít. Haha. (To není vtipné... A vůbec... Díky tumblr jsem k těmhle jsemvdepresi-řežuse lidem získala úplně jiný přístup. Ale to s tím teďka vůbec nesouvisí.) Ale kdyby jich nebylo... Bůh ví, co by bylo ze mě. A možná, že bych taky byla jeden z těch jsemvdepresi-řežuse lidí. Vlastně jo, docela tomu věřím.
Jenže to se nestalo.
Vždycky tady byli Muse.
Vždycky tady byl genius Matthew Fucking Bellamy, který napochodoval do mé mysli a mých sluchátek a mého srdce ve svých třpytkatých sáčkách a oznámil mi, že jsem skvělá. He makes me feel special. And that's the fact.
Takže abych se nějak vymáčkla. (Uf, tohle zamotávání se do vlastních myšlenek a vyprávění mi docela chybělo.)
Kdo má tumblr... Ten mě nejspíš pochopí. Oficiálně jsem pwoper muser a je mi to jedno.
Kdo tumblr nemá mě možná taky pochopí, ale nejspíš ne. A to neva. Nejsem tady od toho, abych vás přesvědčila o tom, že jsem normální.
To je na tom všem nejlepší. Přestála jsem give a fuck about what other people think. Jo a taky jsem začala ztrácet pojem o tom, kde přesně končí čeština a kde začíná angličtina.
Nikdy jsem nebyla zakomplexovaný vlastenec a tohle mi ve skutečnosti vyhovuje.
Stalo se to díky tomu, že s mojí obsesí na hudbě Muse následovaly tisíce interview, článků, fanfiction (Jo! Jo. A nestydím se za to. Tak. Chuchněte si. Nevíte totiž o co přicházíte.) a záznamů koncertů a mě nezbylo nic jiného, než se přizpůsobit britštině. A dámy a pánové, chvílemi to je fuška. Ale aspoň z jednoho předmětu odmaturuji.
Tak jo.
Myslím, že je na čase skončit.
Mám takový pocit, že tohle není naposledy, co tady píšu. Možná že se blíží chvíle, kdy bude třeba otřít prach z poliček a začít poctivě psát a číst. A možná je ta chvíle dokonce blízko.
Každopádně pro teď... jsem vás myslím zastrašila dost.
Člověk, který v mém těle bydlel před půl rokem nemám tady s tímhle už vůbec nic společného. A to nejen díky tomu, že nejkrásnější osobou planety se pro mě stal Matt. Ale celkově... Můj postoj ke světu, životu a tak se dost pokroutil. Na kluky kašlu. Nezvládám lidi. Nezvládám školu. Občas nezvládám dýchat. Ale taky bývám šťastná.
Joavíteco??????
Dneska je to přesně 70.
70 dní zbývá do mé krásné prázdninové výpravy s Bětulí do Berlína. Protože... ehm.. protože tam hold budou Muse mít koncert... Znáte to... Když nemůže Mohamed k hoře, musí hora k Muse... Nebo tak nějak to bylo.
You rock, guys! Cheers.
An.
