sobota 29. září 2012

Nechápu tě.

Mám takový divný pocit.
Jako bych mu něco dlužila... Hrozný pocit viny. A zmatek. Zmatek. Smutek. Vina. Zoufalství. Nepochopení.

Kde to jsem? Kdo jsem? Co dělám? A hlavně! Proč to dělám?

Promiň.

Nikdy by mě nenapadlo, že někdy budu... řešit tohle.
Že mě nechápete? Já taky ne.
Nikdy bych to nepřiznala.

Any 

A líbilo se mi to. Moc se mi to líbilo.
Ne to, co myslíš.

Už zase ubližuju lidem.
A ani si tím vlastně nejsem jistá.
A celý den mám místo vnitřností šutry


A tohle je tak debilní článek, jak jenom může být. Hele, mohla bych z toho udělat poezii!!
An.

středa 26. září 2012

A tak jsem se na dva dny vrátila ke starým známým.

Těžko říct, těžko říct.
Už druhý den jsem v neskutečně zvláštním rozpoložení.
Chtěla jsem sem napsat už včera večer, ale byla jsem v lehkém časovém skluzu. Musela jsem se naučit dějepis (Což jsem tak jako tak nezvládla. Nejspíš to bude krásná čtyřečka. Ale vážně... Deset stránek konin o Habsburcích? Seriously?), obarvit si vlasy (Jenom šampón. Ale za to krásně brutálně hnědej. Chtěla jsem vyzkoušet, jak to bude vypadat. A líbí se mi to!) a taky se vyspat.
Nicméně. Abych se dostala k tématu...
Byla jsem v divadle. Včera. Já a dvě úplně nové holky, kterým jsem musela vysvětlit komplet všechno. Počínaje cestou do šatny, přes dementní visačky se jmény, až po šílené zamykací systémy. A... Jedna se šla dívat na představení, druhá si četla. A já seděla sama v té červené sedačce a měla jsem se učit. Což přirozeně nešlo... Klasika. Seděla jsem tam a vdechovala tu dokonale známou vůni divadla. Měla jsem přesně ten pocit, který já už z divadla mívám. Zvláštním způsobem sevřený žaludek, napjaté nervy a přitom neskutečně příjemný pocit domova a pohodlí. A připadala mi, že jsem tam sama...
A najednou jsem měla dojem, že není září, ale znova dejme tomu květen, já chodím s exMužem a akorát čekám na to, až zaklepe na dveře a obšťastní mě svou přítomností a našimi čtyřhodinovými rozhovory o zbytečnostech. A v tu chvíli jsem prostě nebyla schopná udělat nic jiného. Byla to jakási fyzická potřeba.  Vytáhnout mobil a prolézt všechny ty zprávy, ve kterých mi píše v kolik ho mám čekat na jaké zastávce, zprávy v sedm ráno, když jsem zaspala a nedorazila do IVT a zprávy o tom, jak už je na cestě ke mě domů.
Abychom si to ujasnili... Nechci ho! Jsem si jistá. Už jsem se přes něj přenesla, se vším jsem se jakž takž smířila a už netoužím mít s ním cokoliv společného. Když se na něj dívám, necítím nic. Nic. Ani lásku, ani nenávist. Prostě nic. Je to zvláštní...
Ale v tu chvíli. Prostě mi bylo smutno. Ani ne tak z toho, že už nejsem s ním. Spíš tak nějak z toho, že se z něj stal tenhle divně divný týpek, který mi ale vůbec není sympatický. A taky tak trochu, že nejsem s nikým. Pomalu mě to začíná... deptat.
A nejspíš je to neskutečná náhoda... Ale tyhle stavy... Tyhle divné myšlenky na mě dopadají vždycky v konkrétní data. A včera bylo pětadvacátého. Což znamená přesně sedm měsíců od hladnovského plesu. Což znamená přesně sedm měsíců ode dne, kdy jsem se s exMužem dala dohromady. Takže za to možná může jenom podvědomí...
Nechybí mi ten frajírek, který přede mnou dneska seděl a děsně voněl! . Chybí mi ten vysmátý kluk, který se mnou sedával v té stejné červené sedačce, utahoval si z mojí brigády a v ničem se mnou nesouhlasil.
Tečka.

A ano. Dneska jsem v tak trochu podobném rozpoložení jako včera. Ale s exMužem už to díky bohu nemá co dělat. Tentokráte v tom má prsty Pan Pražský. :D
Jakože. Jakýsi osudný den nebo co.V prvé řadě (a to je hlavní) se mi o něm zdál sen. A ne ledajaký! Byl to sen s velkým S. Jakože dokonalý. Jakože dokonalý je nejspíš slabé slovo.... Chci říct. Už si ho moc nepamatuju. Ale rozhodně vím, že byl velkolepý. Samozřejmě jsme spolu chodili. (Hele... Přes Pražáka už jsem se taky přenesla! Vážně! Ale stále zastávám názor, že je to nejdokonalejší muž planety. A podle mě spolu stejně jednou budeme :D) On se vykašlal na svoji holku (Což není úplně ta nejhezčí část, obzvlášť proto, že ta holka je fakt super. Ale v tom snu to bylo takové nějaké... Přirozené a nenásilné.) a byl se mnou. A milovali jsme se a byli jsme šťastní a on mi zakazoval mluvit anglicky (egoista jeden australský!) a všechno bylo prostě správně. A pak mě vzbudil ten zasraný budík.
A dneska mi ho neustále něco připomínalo. Jako Pražáka. Jednou hraní čing čonga v angličtině (Tuhle hru jsme byli schopní v Chorvatsku hrát i hodinu.). Jednou dokonalé květinkové Martensky, které měla nějaká holka v drogerce a o kterých mi kdysi vyprávěl. A pak přijdu domů, je u nás mamčina kámoška s malou sedmiletou dcerou, které s náma byly i v Chorvatsku... Malá se samozřejmě zamilovala do Pražáka (Eh, těžko jí to zazlívat.) a dneska narazila na fotku z Colours, kterou tady mám a její první reakce byla 'Jééé, Pražák!'
Takže tak, lidi. Tenhle člověk je vážně skvělý a vážně mi neskutečně chybí a já se vážně šíleně těším na listopad. Nejenom proto, že budou Muse. Ale já budu v Praze. A v Praze je Pan Pražský.

Tohle bylo vyčerpávající, ale vážně jsem potřebovala někam sepsat ty divné pocity, které se ve mě motaj do jednoho hnusného chumle a mám z nich tak trochu jiný pocit. A nejspíš bych to všechno chtěla chápat, ale to nejde.
Takže si teď půjdu lehnout a mermomocí se budu snažit vybavit si detaily toho snu. A budu se těšit.
A krucinál! Přemýšlím nad tím tak moc, že se mi začalo chtít brečet!

A bože! Řekněte někdo Pánovi, ať mi přestane rýpat do blogu! Když se se mnou chce o něčem bavit, tak ať mi klidně ukazuje svoje zubní kartáčky (Nepřemýšlejte nad tím.), ale tohle místo ať už prostě nechá být. Mám strach, že to tady najde...

An.

P.S. Lidi!!!!! Mám dva vobrovské plakáty ze hry 1984, která se hraje v našem divadle a ve které hraje můj nejvíc nejmilovanější homo herec! <3 Bože, zblázním se štěstím!!!

úterý 25. září 2012

Yeah, we're gonna win!

Zabít facebook.
Jakožto odpůrce všech systematických lidí a obzvláště fotografů. Dělá mi bordel ve fotkách, složitě mu musím vysvětlovat, jak že to vlastně chci a to ani nemluvím o té příšerné (ne)kvalitě!
A spolu s ním zabít i všechny ty divné lidi, kteří si prostě budou neustále stěžovat, jak je The 2nd law zklamalo (Ano. Pořád tady žvástám o jedné a té samé kapele. Ale když já je tak miluju!), jak se sice 'kluci' posunuli dál, ale spíš k horšímu. Jak už to nemá nic společného se starými alby jako Absolution nebo Origin of Symetry a jak prostě celý svět míří do pekel.
Zamiřte si tam sami a shořte! Když se vám to nelíbí, tak vás nikdo nenutí to poslouchat! Já je pořád žeru! A je mi fuk, že to není epicky apokalyptický zážitek typu The Resistance a že to není akční rychlovka jako Butterflies and Hurricanes! Je. Mi. To. Fuck. Je to totiž epicky apokalypticky akční rychlovka zkřížená s dubstepem a spoustou dalších psychedelických šíleností. Ano psychedelických. Podle mě to má účinky podobné drogám.

Nicméně.
Hodím vám sem fotku.

Vyfotila jsem to (počítám, počítám) tuším tak někdy třeba 17. prosince 2011? Prostě zhruba. Je to den po šluskoloně. Moje krásné šaty, ve kterých jsem v těch tanečních málem umřela jsem prostě nemohla jen tak vrátit a nevyužít. A pak ty fotky upadly v zapomnění a teď! Dneska! Jsem se k nim dokopala.
Takže tak.
A ne, ta fotka se vám nenačítá děsně pomalu. Vážně má být takhle rozmazaná.



Pádím do divadla.
Tak dlouho jsem se rozhodovala, jestli si udělat nudlový salát nebo ne, až jsem to prováhala a momentálně už mi nezbývá čas, i kdybych chtěla.

Sbohem
An.

pondělí 24. září 2012

Nejspíš jsem i já tak trochu isolated system. Momentálně.

Prostě mě jenom zabijte.

Já nevím. Nevím co mám dělat. Nevím jak to mám vyjádřit.

Muse komunita nejspíš umírá blahem. A já nejsem výjimka. Nedovedu si představit, jaký zážitek to bude naživo.

Muse - Isolated System
Jedna z nejdokonalejších věcí, jaké jsem za poslední dobu slyšela.
Jestli ne za celý život...


Oukej, oukej, musím se odpoutat a přesunout se k další písničce... Uááááá!! 
All natural and technological processes... 
Uáááá <3

Dobře, aby tohle nebyl úplně zbytečný článek o mé blížící se smrti s diagnózou: "Rozplynula se blahem.", hodím vám sem mé přenádherné haiku...

Berte ohledy... Je to moje první haiku v životě, vymýšlela jsem ho o prázdninách, na chatě a je to výplod poměrně rozsáhlé nudy...
Takže.

Slunce zapadlo
a přicházející noc
se pousmála

A já jdu zavřít oči a poslouchat.

An.

P.S. Koupila jsem si hnědý šampon na vlasy! Chci vyzkoušet jestli je možné takhle existovat, abych se případně uchýlila k plnohodnotné barvě... I když mám strach, že moje úchylná láska k zrzavé stejně zvítězí...

P.P.S. Tento týden máme ve škole studenty z ciziny a dneska je měl náš ročník na přednášky o politice, historii a edukačním systému jejich země. Což pro mě znamenalo... spolu s ranní a odpolední dvouhodinovkou konverzace... přesně devět vyučovacích hodin angličtiny v kuse. Tak se pak nedivte mému psychickému (ne)zdraví.

neděle 23. září 2012

We have the same DNA! Luv it.

Podle mě... Lidi, kteří milují Muse... (Jako ne, že znám dvě jejich písničky a poslouchám je. Ne. Myslím tím opravdu lásku. Všichni ti lidé, kterým Matt a Chris a Dom změnili život. Ti, kteří se v jejich hudbě prostě našli. Tyhle lidi já myslím... Sebe, Bětuli, Vyvrhela, Anne a tisíce a tisíce dalších.) Tak tihle lidi jsou určitý druh lidské bytosti a svým způsobem jsou všichni stejní. Jsme. Jsme ti, kteří jsou na vlně Muse. Podle mě, je to zapsáno v našich DNA nebo tak něco. Protože jinak to nechápu. Jinak si to prostě neumím vysvětlit.
To, jak stejně milujeme jejich texty. To jak se v nich vždycky a vždycky najdeme. (Jsme prostě stejní!) To, jak stejně postupně milujeme jejich písničky. To jak postupně milujeme Matthewa. Nejspíš se budu opakovat. A hodně často. Ale někde musím vyventilovat tuhle lásku, protože jinak mi může prasknout srdce. Prosím, že mě chápete?


Poslouchám tady live verze z jejich koncertu, na kterém poprvé hráli písničky z The 2nd law. Follow me vede. Madness je prostě dokonalá. A už miluju i tu zvláštní Survival (Klasika...). A je mi úplně jedno, že je to totálně šitózní kvalita. Protože víte co? Přesně za 60 dní je uslyším naživo! A víte co? Myslím, že tam umřu blahem. Fakt se toho bojím.

Ha. Dneska jsem si k snídani dala brutální kalorickou bombu. Housku s jahodovou marmeládou, trubičku s kakaovým krémem, babiččin dokonalý povidlový koláček a její ještě dokonalejší srnčí hřbet. Moje babička je nejlepší... Nejspíš jsem si vynahrazovala včerejší den pěkně bez jídla. Tak trochu... Jsem měla největší kocovinu ever a cokoliv jsem pozřela (včetně vody) šlo okamžitě ven. A bylo to o to zajímavější, že jsme jeli na oslavu a já ji celou prospala. Co bych neudělala pro svoji dobrou pověst? A navíc. Zvracení v autě? Zážitek nadosmrti...
Vtipné... V pátek jsem se s kamarádama bavila o tom, jak bych nikdy nechtěla z alkoholu zvracet doma. A hle! Neuběhne ani deset hodin a já zírám do naší záchodové mísy. Dokonalost. Už nikdy nepiju víno... Zatrolená prohibice, vážně!
Nicméně... Dávám si pauzu. Aspoň dva týdny, víte co. Jsem až moc velká alpa. A navíc to leze do peněz a ty já nemám a navíc šetřím na Prahu a tak všeobecně.

A zjistila jsem, že na mě dopadá zase nějaká posmolená krize kreativní mysli. Vůbec krize! Bože, chtěla bych umět psát tak rychle, jako umím myslet! Protože s takovouhle chci něco napsat a než se k tomu prokopu, tak to zapomenu a napadne mě něco jiného a... No, třeba jako teď.

Takže krize.
Zjistila jsem (a je to vážně smutný), že jakmile mám volnou chvilku, tak jsem tak moc vyždímaná, že netuším, co mám dělat. Nenapadá mě, co fotit nebo na to není vhodná doba. (Kupříkladu tma. Nebo zima.) Nenapadá mě, co psát. Číst se mi nechce. Dívat na filmy se mi nechce.
Bože vždyť i tenhle článek je totálně na nic!

A taky... Potřebuju kluka. Potřebuju nějaký objekt zájmu.
Jo, byl to super osvobozující pocit, zjistit, že jsem se přenesla přes exMuže a že si konečně můžu žít svůj život. Ale teď zjišťuju, že můj mozek se nudí stejně jako celý zbytek mého já a jakmile nemá o čem přemýšlet vrací se zpátky k exMuži, protože to je prostě snadný cíl. Vždycky bylo příjemné myslet na naše společné okamžiky. Vždycky bylo úsměvné narazit někde na naši fotku. Vždycky jsem ho měla ráda.

No.
Tak to vidíte.

Hledá se kluk. Zn. spěchá!

An.



čtvrtek 20. září 2012

Můj boj...

Vlastně je to neskutečnej vopruz... Psát takový ty první články na blogu... "Tento blog jsem založila, protože blá blá blá krát nekonečno..."

Tento blog jsem založila, protože (:D) mám dementní spolužáky.
Ano, dává to smysl.
Prostě zjistili adresu mého předchozího blogu a to je prostě... Prostě nemyslitelné! Aspoň teda pro mě, jakožto člověka, který píše na blog přesně ty věci, o kterých nechce, aby je ostatní věděli.
Ano i to dává smysl.
Je mi docela fuk, jestli si to čtou úplně cizí lidé... Spíš naopak. To je přesně žádoucí, ne? Ale prostě nesnesu vědomí, že si moje ventilace čte někdo, kdo mě osobně zná a prostě... Prostě ne.
Jestli vás zajímá můj názor, přečtěte si tohle.
A vůbec si zajděte na můj bývalý blog. Třeba o mě něco zjistíte.

Ha. Vlastně je to... nezvyklé... Zakládat blog s tím, že to není žádný nový začátek (teda je, ale...), žádná patologická potřeba začít někde s čistým štítem a s lidmi, kteří mě absolutně neznají.
Mám pocit, jako bych pokračovala ve svém starém blogu, akorát trochu v novém... Tak nějak na něj jenom navážu.

A mimochodem! Na blogspotu jsem tak trochu nováček... Vlastně jsem úplně nováček. Takže kdyžtak omluvte nějaké moje... ehm... neznalosti a tak. Dost se tady v tom topím.
Normálně bych zůstala u starého známého blog.cz, ale představila jsem si, že zase někdo zjistí moji adresu a já budu stejně v prdeli jako teď... A tady se to dá tak šikovně měnit, takže volba byla jasná... V rámci pudu sebezáchovy.

Zatím, lidstvo.
An.