čtvrtek 4. října 2012

Ztrácím se v tom

Inspirace nulová.
Mozek plný.
Zmatení obrovské.

Prostě... Nechápu, co se se mnou děje. Dlouho jsem nepsala... Naposledy ten šíleně zmatený a zmučený článek, který prostě (doufám) nikdo nepochopil, že? Nakonec to nebylo zase tak hrozné, jako to vypadalo...
Nicméně.
Neustále. Každým dnem, každou blbostí si připomínám a směju se tomu, jak neuvěřitelně hloupá jsem a jak chorobně opakuju stále ty samé chyby. Vlastně... Jsou to chyby jenom z určitého úhlu pohledu, ale stejně.
Nemůžu vám o tom psát. Nemůžu o tom přemýšlet. Nemůžu dělat nic. Jenom si neustále opakuju "Neřeším to." a uvědomuju si, jak si lžu do kapsy. Zase.

A vlastně na tom nezáleží. A vlastně na tom závisí všechno.

A uvědomuju si takové maličkosti.
Jakože se třeba stále víc a víc bojím maturity. Čím blíž tomu jsme... Prostě... Mám strach. Vždycky to pro mě bylo jenom 'Každý to zvládl. Proč bych neměla já?'. Ale najednou? Představím si ty štosy otázek, které se prostě budu muset naučit a najednou mi to přijde jako nesplnitelný úkol, který je prostě tak strašně abstraktní a nepředstavitelný, že se skoro bojím na to jenom pomyslet. Vždyť se neumím naučit ani deset stránek blbého dějepisu!!
A to ani nemluvím o přijímačkách na výšku. Kupříkladu, nejprve si ujistit, co že to vlastně chci. Problém hned na začátku. A pak talentovky... Dejme tomu režie. Film? O čem? Jak? Nevím!!!!!!!! Mám vymazaný mozek, před očima pusto prázdno a v hlavě ani sebemenší nápad. Nějaký jsem myslím měla, ale ten jsem úspěšně vytěsnila. Tuším, že to byla konina.

Připadám si každým dnem ztracenější a ztracenější ve světě motajícím se kolem vzdělání, lidí a zvláštního tmavého chumlu citů a pocitů, který je schovaný někde v koutečku toho mramorového sálu uvnitř mé lebky, ale který se tak nějak rozšiřuje a pomalu a jistě se z něj stává poměrně velká černá díra, která požírá všechno, co jí přijde do cesty. A já bych měla co nejdříve zasáhnout a rozhodnout se, než pozře mě i všechny kolem. A to byl vždycky můj problém... Rozhodnutí... Správná rozhodnutí...



Každopádně. Zatím žiju.
Minulý prodloužený víkend byl šílený, když už jsme u toho. Byla jsem dvě noci za sebou na kalbě u kamaráda, kde jsem potkala vážně super lidi. Naspala jsem za celé tři dny asi jenom sedm hodin a to jsem celé dny chodila z jednoho konce Ostravy na druhý, fotila a upravovala a jezdila na pokračování pařby a chodila deset milionů kiláku na benzínku pro víno, které jsem stejně nepila a jela domů s počmáraným obličejem a nechávala se překecat ke koninám a vůbec jsem si tady sama doma žila, jako nejvíc super mladý člověk, který prostě dělá co chce a má se super a zná super lidi a je rád, že je rád. Byla jsem dokonce i svým způsobem ráda, že jsem byla unavená. Protože to znamenalo, že jsem dělala něco mnohem záživnějšího, než je spánek... Aspoň většinu času.

A teď jdu spát.
Jdu se znova ponořit do svojí pasivní činnosti nečinnosti. Nechci číst, nechci psát, nechci fotit, nechci chodit do školy ani do divadla... Chci si naprat sluchátka do uší a nebo být... Vím, kde chci být. Chci být v čajovně, pouštět z úst kolečka vonící po citrónu a mátě a prostě jenom... Být.

Vidíte to?
An.

4 komentáře:

  1. Vidím to. :-) Ale tou maturitou se nestresuj. Strach z budoucnosti máme kvůli tomu co se stalo v minulosti a vzpomeň si co řekla máma Forresta Gumpa - minulost musíš odložit, abys mohla jít dál. :-) Takže nepřemýšlej nad tím jestli maturitu uděláš nebo ne. Jen se zkrátka nauč jak nejlíp umíš a přiznej si, že to je nejvíc co pro tuhle věc můžeš udělat. :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vtipné je, že stresuju tímhle způsobem a to ani nematuruju letos :D Čeká mě to až příští rok :D:D

      Vymazat
  2. Maturita... je to děsivé, ale ne nesplnitelné. Kolik idiotů před náma vystudovalo, má pět titulů před jménem i za jménem, takže maturita tak strašná být nemůže. Navíc, máš ještě rok. Já jdu letos. :D
    Zajdeme někdy do čajovny. Dáme čaj, vodnici, uvelebíme se do polštářů a prostě budeme. A bude zase dobře. :-)

    OdpovědětVymazat