středa 26. září 2012

A tak jsem se na dva dny vrátila ke starým známým.

Těžko říct, těžko říct.
Už druhý den jsem v neskutečně zvláštním rozpoložení.
Chtěla jsem sem napsat už včera večer, ale byla jsem v lehkém časovém skluzu. Musela jsem se naučit dějepis (Což jsem tak jako tak nezvládla. Nejspíš to bude krásná čtyřečka. Ale vážně... Deset stránek konin o Habsburcích? Seriously?), obarvit si vlasy (Jenom šampón. Ale za to krásně brutálně hnědej. Chtěla jsem vyzkoušet, jak to bude vypadat. A líbí se mi to!) a taky se vyspat.
Nicméně. Abych se dostala k tématu...
Byla jsem v divadle. Včera. Já a dvě úplně nové holky, kterým jsem musela vysvětlit komplet všechno. Počínaje cestou do šatny, přes dementní visačky se jmény, až po šílené zamykací systémy. A... Jedna se šla dívat na představení, druhá si četla. A já seděla sama v té červené sedačce a měla jsem se učit. Což přirozeně nešlo... Klasika. Seděla jsem tam a vdechovala tu dokonale známou vůni divadla. Měla jsem přesně ten pocit, který já už z divadla mívám. Zvláštním způsobem sevřený žaludek, napjaté nervy a přitom neskutečně příjemný pocit domova a pohodlí. A připadala mi, že jsem tam sama...
A najednou jsem měla dojem, že není září, ale znova dejme tomu květen, já chodím s exMužem a akorát čekám na to, až zaklepe na dveře a obšťastní mě svou přítomností a našimi čtyřhodinovými rozhovory o zbytečnostech. A v tu chvíli jsem prostě nebyla schopná udělat nic jiného. Byla to jakási fyzická potřeba.  Vytáhnout mobil a prolézt všechny ty zprávy, ve kterých mi píše v kolik ho mám čekat na jaké zastávce, zprávy v sedm ráno, když jsem zaspala a nedorazila do IVT a zprávy o tom, jak už je na cestě ke mě domů.
Abychom si to ujasnili... Nechci ho! Jsem si jistá. Už jsem se přes něj přenesla, se vším jsem se jakž takž smířila a už netoužím mít s ním cokoliv společného. Když se na něj dívám, necítím nic. Nic. Ani lásku, ani nenávist. Prostě nic. Je to zvláštní...
Ale v tu chvíli. Prostě mi bylo smutno. Ani ne tak z toho, že už nejsem s ním. Spíš tak nějak z toho, že se z něj stal tenhle divně divný týpek, který mi ale vůbec není sympatický. A taky tak trochu, že nejsem s nikým. Pomalu mě to začíná... deptat.
A nejspíš je to neskutečná náhoda... Ale tyhle stavy... Tyhle divné myšlenky na mě dopadají vždycky v konkrétní data. A včera bylo pětadvacátého. Což znamená přesně sedm měsíců od hladnovského plesu. Což znamená přesně sedm měsíců ode dne, kdy jsem se s exMužem dala dohromady. Takže za to možná může jenom podvědomí...
Nechybí mi ten frajírek, který přede mnou dneska seděl a děsně voněl! . Chybí mi ten vysmátý kluk, který se mnou sedával v té stejné červené sedačce, utahoval si z mojí brigády a v ničem se mnou nesouhlasil.
Tečka.

A ano. Dneska jsem v tak trochu podobném rozpoložení jako včera. Ale s exMužem už to díky bohu nemá co dělat. Tentokráte v tom má prsty Pan Pražský. :D
Jakože. Jakýsi osudný den nebo co.V prvé řadě (a to je hlavní) se mi o něm zdál sen. A ne ledajaký! Byl to sen s velkým S. Jakože dokonalý. Jakože dokonalý je nejspíš slabé slovo.... Chci říct. Už si ho moc nepamatuju. Ale rozhodně vím, že byl velkolepý. Samozřejmě jsme spolu chodili. (Hele... Přes Pražáka už jsem se taky přenesla! Vážně! Ale stále zastávám názor, že je to nejdokonalejší muž planety. A podle mě spolu stejně jednou budeme :D) On se vykašlal na svoji holku (Což není úplně ta nejhezčí část, obzvlášť proto, že ta holka je fakt super. Ale v tom snu to bylo takové nějaké... Přirozené a nenásilné.) a byl se mnou. A milovali jsme se a byli jsme šťastní a on mi zakazoval mluvit anglicky (egoista jeden australský!) a všechno bylo prostě správně. A pak mě vzbudil ten zasraný budík.
A dneska mi ho neustále něco připomínalo. Jako Pražáka. Jednou hraní čing čonga v angličtině (Tuhle hru jsme byli schopní v Chorvatsku hrát i hodinu.). Jednou dokonalé květinkové Martensky, které měla nějaká holka v drogerce a o kterých mi kdysi vyprávěl. A pak přijdu domů, je u nás mamčina kámoška s malou sedmiletou dcerou, které s náma byly i v Chorvatsku... Malá se samozřejmě zamilovala do Pražáka (Eh, těžko jí to zazlívat.) a dneska narazila na fotku z Colours, kterou tady mám a její první reakce byla 'Jééé, Pražák!'
Takže tak, lidi. Tenhle člověk je vážně skvělý a vážně mi neskutečně chybí a já se vážně šíleně těším na listopad. Nejenom proto, že budou Muse. Ale já budu v Praze. A v Praze je Pan Pražský.

Tohle bylo vyčerpávající, ale vážně jsem potřebovala někam sepsat ty divné pocity, které se ve mě motaj do jednoho hnusného chumle a mám z nich tak trochu jiný pocit. A nejspíš bych to všechno chtěla chápat, ale to nejde.
Takže si teď půjdu lehnout a mermomocí se budu snažit vybavit si detaily toho snu. A budu se těšit.
A krucinál! Přemýšlím nad tím tak moc, že se mi začalo chtít brečet!

A bože! Řekněte někdo Pánovi, ať mi přestane rýpat do blogu! Když se se mnou chce o něčem bavit, tak ať mi klidně ukazuje svoje zubní kartáčky (Nepřemýšlejte nad tím.), ale tohle místo ať už prostě nechá být. Mám strach, že to tady najde...

An.

P.S. Lidi!!!!! Mám dva vobrovské plakáty ze hry 1984, která se hraje v našem divadle a ve které hraje můj nejvíc nejmilovanější homo herec! <3 Bože, zblázním se štěstím!!!

4 komentáře:

  1. Hm, no, chtěla bych napsat něco děsně inteligentního ve smyslu "To znám" nebo tak. Jenže já jsem jaksi vztahová panna a o druhým pohlaví toho vím asi stejně jako o nový látce v chemii (ne, že bych o tý starý měla páru.).
    Ale můžu napsat, že takovýdle "stýskání", jo to fakt znám. A to, že se z vtipnýho kluka se kterým jsem se smála naprostým blbostem a přišel mi jako nejúžasnější kaamrád na světě, stal divnej frajírek, který se ponižuje a od tý doby, co jsme oba na gymplnu na mě nepromluvil... jo to taky znám.

    OdpovědětVymazat
  2. Ráda bych napsala něco povzbudivého, nebo alespoň trošku duchaplnýho, ale na to teď asi nemám. A říct "vím, jaký to je", by bylo neupřímný. Teda, ty pocity stýskání a vzpomínek, ty znám...

    OdpovědětVymazat
  3. Teda, exmuž je skutečně vděčné téma. :-D A pan pražšký? Hmm. Třeba ho znám. :-D Ách, chybí mi ten starý blog. :-(

    OdpovědětVymazat